Použití metafory k pochopení osobnosti a při práci s klientem

Michal Šalplachta, DiS.

Metafory jsou obraz a obrazy lze dobře kombinovat, propojovat a vytvářet tak koláže, díky kterým lze snadněji integrovat různá pojetí. Jistě je zde riziko ztráty validity, proto je třeba i metaforou vyjádřený pohled na člověka opět dostatečně definovat a ověřit, aby neztratil svoji jasnost.
Osobně často používám obraz jezdce na slonu, ve kterém jsou jezdci vlastní kognitivní schopnosti, zejména vnímání, zvažování a plánování a kognitivní energie k jejich použití. Jezdec drží v jedné ruce vědomou mapu (self – sebepojetí) ve které má pojmenované své zážitky a ve druhé ruce průvodce k mapě, ve kterém je pojmenován jejich význam a také systém hodnot, postojů a norem, tj. svého vnitřního rodiče. Pravdivost této mapy a průvodce ovlivňuje schopnost jezdce řídit svůj život. Slonovi jsou v tomto obrazu vlastní emoční mapa a emoční kompas. Emoční kompas je metaforou pro organické hodnocení. Kompas ukazuje vždy ve směru uspokojení potřeb, podobně jako kompas Jacka Sparrowa z filmu Piráti z Karibiku. Někdy může být užitečné obraz změnit a místo jezdce si představit skupinu jednotlivých částí osobnosti, které jedou na slonovi a dohadují se kam dále. Tyto části osobnosti mohou být i v pojetí Berneho rodič – dospělý – dítě.
Tato vlastnost metafory jako obrazu umožňuje dobře ji přizpůsobit konkrétnímu člověku, a tak mu srozumitelně poskytnou vysvětlení pro jeho vlastní situaci. Použití metafory k popisu osobnosti vidím jako praktický nástroj pro práci s lidmi, při jejich vzdělávání, výchově i při terapii i poradenství.Michal Šalplachta, DiS.

K pochopení toho, co nemůžeme vidět, hledáme náhradní obraz, připodobnění, model nebo metaforu. Metafora (z řeckého metaférein – přenos) znamená přenesení významu na základě podobnosti. Metafora je tedy připodobněním. Osobnost člověka jako vnitřní vesmír (také metafora) nemůžeme vidět ani slyšet, můžeme na ni ale usuzovat a konstruovat ji. Metafora je jednou z možností, jak popisovat osobnost, tento způsob využívali už staří filozofové a náboženské školy. Např. v buddhistické tradici je použita metafora démonů a božstev k popisu autonomních dynamizujících komplexů (Frýba 1996).  Metaforu však často využili bez jasného definování jejího obsahu.  Jiné druhy konstruktů k popisu osobnosti mají často vědečtější formát např. konstrukty self, ego, superego ale mohou mít menší použitelnost v praxi, jsou srozumitelné jen pro zasvěcené vědce.  Jak uvádí T. Harris (1997) problém takových konstruktů je v tom, že jsou komplikované, abstraktní a tím nepřístupné klientům, kteří se je snaží pochopit. Jsou však nepřístupné i dalším lidem, pro které je důležité psychiku člověka pochopit, např. sociálním pracovníkům, lékařům, zdravotním sestrám, manažerům, personalistům ale i psychologům. V laické psychologii je metafora k popisu osobnosti pro její pochopitelnost hojně využívána, chybí jí však jasnost.
Rád bych se v této práci podíval na různé koncepty teorií osobnosti, které využívají metaforu a jejichž použití mi usnadnilo práci poradce a lektora v oblasti pomáhajících a měkkých dovedností. Tyto koncepty mají podle mne dobrou pochopitelnost i jasnost.

RO – DO - DÍ

Jedna z prvních psychologických metafor, se kterou jsem se setkal, je koncept Ericha Berneho Rodič – Dospělý – Dítě (Berne 1992). Touto metaforou Berne v podstatě přeložil Freudův strukturální model osobnosti (srovnání Drapela 1997). Srozumitelnost Berneho modelu mi pomohla lépe porozumět sobě i mým vztahům. Získal jsem srozumitelný nástroj pro sebereflexi ale také pro duševní hygienu. Možnost představit si, jak jako pečující rodič podporuji sebe jako vystrašené dítě, mi umožnilo získat odstup od svých emocí a tím i lepší sebeuvědomění. Berne tento model použil i pro analýzu komunikace. Dítě je emocionální část našeho Já, je spojené s prožíváním, s potřebami, touhami, přáními. Rodič je naše hodnotící a normující část, rodič na jedné straně říká, jak věci mají být, je nositelem našich hodnot a svědomí. Rodič je zdrojem péče, ale také kritizuje a trestá. Užitečné jsou i rozšíření jeho metafory o vlastnosti jednotlivých ego-stavů jako jsou pečující rodič, kritizující rodič, vzdorovité dítě, zraněné dítě, přizpůsobené dítě, spontánní dítě. V současné době tento koncept využívám při výuce asertivity i při výuce přístupu ke klientům v sociálních službách. Asertivní komunikaci pak překládám jako komunikaci Dospělý - Dospělý.

Pilot a autopilot

Další metafora, která mne oslovila, je metafora přirovnávající mysl k pilotovi a autopilotovi, se kterou jsem se poprvé setkal u Alberta Pessa (např. Pesso; Boyden-Pesso; Vrtbovská 2009). Pilot jako vědomá – explicitní a sebeřídící složka osobnosti spojená s vědomím - motorickým systémem zahrnujícím pozornost, všímavost, pojmenovávání, plánování a zvažování (ne rozhodování – které je více emocionálním aktem). V pojmech psychologie bychom mohli tuto metaforu spojit s činným Já (Výrost, Slaměník a kol. 2008)., v pojetí neurověd s prefrontální kůrou či se sestupnými procesy „top-bottom“.  Autopilot jako nevědomá, implicitní, řídící složka osobnosti spojená s reflexním, emocionálním a automatizovaným motorickým systémem je spojená s ostatními částmi mozku, tedy se vzestupnými procesy „bottom-up“ (Goleman 2014). Tato metafora umožňuje získat náhled na vědomé a nevědomé reagování, získat orientaci, kdy reaguji jako pilot svého života a kdy nechávám reagovat svého autopilota. Tuto metaforu jsem úspěšně využil i při poradenské práci s klienty s duševním onemocněním. Umožňuje lidem převzít odpovědnost za své reagování a umožňuje rozvíjet schopnosti pilota. Zakotvit se v pozici pilota umožňuje vnímat své automatické reagování ať už na úrovni myšlení, cítění či chování, přijmout je, zaujmout k němu postoj, rozhodnout se reagovat jinak. Pomáhá tak používat svobodnou vůli. Rozvíjet pilota je také jedním z deklarovaných cílů PBSP terapie (Pesso; Boyden-Pesso; Vrtbovská 2009). Členění mysli na pilota a autopilota využívá i metoda Mindfulness-based cognitice therappy for depression (Segal, Wiliams,Teasdale 2002), v rámci které se učí lidé s depresí získat odstup od svých disfunkčních schémat a programů chování.

Mapy

Další metaforou k popisu osobnosti člověka, která se mi jeví jako užitečná pro použití v přímé práci s klienty, je přirovnání paměti k mapám. Tuto metaforu zavedl do psychologie E.C. Tolman. Různé druhy paměti můžeme definovat jako různé mapy. Na osobnost člověka můžeme nahlížet pomocí těchto map. Teorii osobnosti postavenou na rozdílných druzích paměti vypracoval C.R. Rogers. Osobnost podle Rogerse tvoří zkušenost Organismu a Self, v pojetí metafory map jsou to mapa organismu a mapa self. Mapa organismu je vytvářena v procesu organického hodnocení, mapa self je utvářena v procesu symbolizace zkušenosti. Na základě tohoto ve své práci nejčastěji využívám tři metafory map - vědomá mapa ve smyslu sebepojetí včetně hodnotového systému, tak jak je definováno C.R. Rogersem. Emocionální mapa – jako paměť na emocionálně významné zážitky, to co C.R. Rogers nazývá zkušeností organismu a pohybové mapy jako databanka zautomatizovaného chování a návyků. Tato metafora opět umožňuje náhled na osobnost i laikům a umožňuje zkoumat a rozumět obsahům obsaženým v těchto mapách. Možnost získat náhled pomocí metafory mapy využil i Tony Buzan (2007) autor metody mentálního mapování jako nástroje k přemýšlení, učení a řešení problémů.

Jezdec na slonu

Před rokem jsem měl to štěstí, že se mi dostala do rukou kniha Petra Ludwiga Konec prokrastinace (2013). Petr Ludwig v této knize přináší přirovnání osobnosti člověka, respektive jeho mozku k jezdci na slonu. Ludwig odkazuje na další autory, kteří tuto metaforu používají (např. J.Macaró; Haid J.; Steel P. in Ludwig 2013). Tato metafora je blízká metafoře pilota a autopilota, má však pro mne větší explanační potenciál, neboť je organická. Jezdec na slonu zobrazuje vědomou kognitivní kapacitu. Slon reprezentuje organismus, emocionální sílu a návyky. V současné době využívám tuto metaforu k vysvětlování práce s klienty v oblasti motivace, sebeřízení a seberegulace, při zvládání emocí i doprovázení jejich změny.

Osobnost jako setkání dílčích osob

Jinou, pro mne zajímavou metaforou k popisu osobnosti člověka, je pojetí osobnosti jako setkání a rozhovory dílčích osob. Např. Whitemann (2000) ve své knize Inteligence duše pojímá osobnost jako systém složený z mnoha osob. Osobnost každého člověka je podle něj tvořena dílčími osobami, které jsou navzájem v interakci. Chování člověka je výsledkem této interakce. K tomu mají různé osoby rozdílnou sílu. Silné hlasy mají tendenci vytvořit tým a stabilizovat vnitřní organizaci Já a odsunout ty hlasy, které jsou v rozporu. Podobnou metaforu využívala terapeuticky Virginia Satirová při terapeutické technice večírek částí (Satirová, Banmen, Greberová, Gomoriová 2005), která pomáhá integrovat jednotlivé části osobnosti. Tato technika představuje osobnost jako setkání osobností na večírku, před zraky krále, či královny – integrující osoba. Toto pojetí umožňuje přijmout jednotlivé motivační komplexy, umožňuje mezi nimi dialog a tím i překonání vnitřních konfliktů. Pojetí částí Já méně srozumitelně, než za použití metafory dílčích osob, obohatilo i přístup zaměřený na člověka. D. Mearns popisuje koncept konfigurací Já (Mearns, Thorne 2013). Mearns také považuje za důležité přijetí všech konfigurací Já jako vlastních.

Propojování metafor

Metafory jsou obraz a obrazy lze dobře kombinovat, propojovat a vytvářet tak koláže, díky kterým lze snadněji integrovat různá pojetí. Jistě je zde riziko ztráty validity, proto je třeba i metaforou vyjádřený pohled na člověka opět dostatečně definovat a ověřit, aby neztratil svoji jasnost.
Osobně často používám obraz jezdce na slonu, ve kterém jsou jezdci vlastní kognitivní schopnosti, zejména vnímání, zvažování a plánování a kognitivní energie k jejich použití. Jezdec drží v jedné ruce vědomou mapu (self – sebepojetí) ve které má pojmenované své zážitky a ve druhé ruce průvodce k mapě, ve kterém je pojmenován jejich význam a také systém hodnot, postojů a norem, tj. svého vnitřního rodiče. Pravdivost této mapy a průvodce ovlivňuje schopnost jezdce řídit svůj život. Slonovi jsou v tomto obrazu vlastní emoční mapa a emoční kompas. Emoční kompas je metaforou pro organické hodnocení. Kompas ukazuje vždy ve směru uspokojení potřeb, podobně jako kompas Jacka Sparrowa z filmu Piráti z Karibiku. Někdy může být užitečné obraz změnit a místo jezdce si představit skupinu jednotlivých částí osobnosti, které jedou na slonovi a dohadují se kam dále. Tyto části osobnosti mohou být i v pojetí Berneho rodič – dospělý – dítě.
Tato vlastnost metafory jako obrazu umožňuje dobře ji přizpůsobit konkrétnímu člověku, a tak mu srozumitelně poskytnou vysvětlení pro jeho vlastní situaci. Použití metafory k popisu osobnosti vidím jako praktický nástroj pro práci s lidmi, při jejich vzdělávání, výchově i při terapii i poradenství.

 

Literatura

Berne, E. (1992) Jak si lidé hrají. Praha: Dialog
Buzan, T. 2007. Mentální mapování. Praha: Portál
Drapela, V.J. (1997) Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál
Frýba, M. (1996) Psychologie zvládání života. Aplikace metody abhidhamma. Brno: Masarykova Univerzita
Goleman D. (2014) Pozornost.  Praha: Jan Melvil
Harris, T.A. (1997) Já jsem OK, Ty jsi OK. Praha: Pragma
Pesso,A,; Boyden-Pesso, D.; Vrtbovská P. (2009) Úvod do Pesso Boyden system psychomotor. Tišnov: Scan
Segal, Z.V.; Wiliams, J.M.G., Teasdale, J.D. (2002) Mindfulness-Based cognitiv therapy for depression –  A new approach to preventiv relaps. London: Guilford Press
Satirová,V.; Banmen, J.; Greberová, J.; Gomoriová, M. (2005) Model růstu. Za hranice rodinné terapie. Brno: Cesta
Výrost, J.; Slaměník, I. a kol. (2008) Sociální psychologie. 2.vyd. Praha: Grada
Whitemann, A.S. (2000) Inteligence duše. Praha: Pragma

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookies. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s našim používáním souborů cookies. Souhlasím